Když se malý narodil, bavila jsem se (ovšem jen povrchově) o očkování se svým pediatrem (jeden z nejlepších tady, řekla bych). Tehdy jsme se bavili jen o TBC - u nás v Irsku se pořád, narozdíl od ČR, očkuje. Doporučil mi ho dát, počet případů se tady díky silné migraci zvyšuje. TBC jsme naočkovali, když měl malý dva měsíce.
V té samé době u nás začíná očkovací schéma 6in1 a pneumokok. Na očkování jsem nešla. Nejdříve jsem to odložila o měsíc, pak o dva... Malý měl 6 měsíců a byl bez očkování. Pořád jsem nebyla rozhodnutá. Měli jsme jít na prohlídku v 6 měsících, tak jsem si říkala, že to s pediatrem pořádně probereme a na základě toho se rozhodnu. A nakonec jsem se rozhodla pro očkování. Řekl mi následující a to mi pomohlo rozhodnout se: "Kdybych měl říct, co zachránilo nejvíc lidských životů za posledních sto let, tak je to očkování a antibiotika. Lidé se teď nemocí, proti kterým se očkuje, nebojí, protože je neznají. Moje maminka, ta se bála, jeden z jejích bratru na jednu z nich umřel. Kdybych vám ukázal jen jedno dítě s nějakou z těchto nemocí, už byste nikdy nepřemýšlela o neočkování. Lide už prostě neví."
A tohle rozhodlo. On mě nepřemlouval, nepřesvědčoval, řekl, že rozhodnutí je na mně. Můj syn dostal první injekci, když měl 6 měsíců a 2 týdny, dostal jen 6in1 (přirovnala bych to k hexe) a na pneumokoka jdeme za 14 dní. Nechtěla jsem ho nechat očkovat najednou. Díky bohu, reakce vůbec žádná. Samozřejmě strach mám pořád a vždycky asi mít budu. Ale rozhodla jsem se očkovat a doufám, že nebudu litovat.